top of page

Prší


Prší a prší... díky za vodu!


Tady u mě na Šumavě prší každý den už tři týdny, často nepřetržitě...


Mám pocit, že s deštivými dny jako by praskl jeden z vředů nevyřešené psychologie. U mě i kolem mě.


A voda vyplavuje hnis a čistí ránu a deštivé počasí drží mysl ve spodním proudu...

Vředem o kterém mluvím je oddělenost. Oddělenost člověka od člověka, člověka od přírody. Lidská představa izolace, nepřátelství a konkurenčního boje za přežití. Starý příběh.


Dobře to znám, hodně ze svojí práce. Stále znovu a znovu hledám jak spolupracovat efektivně a hladce na projektech s architekty, projektanty i řemeslníky. Spolupráce příliš založená na předpisech, povinnostech, penězích (u mě spíš na omezených rozpočtech) a na aspektu času "chronos" často uvadá předtím, než rozkvete.


Kde je chyba? Co je venku, je také ve mě. Kontrola, pocit odpovědnosti, chtění být u všeho a ve všem, ale na druhé straně určitá nezastupitelnost, trocha té hierarchie a právo sdílet svoje dary. Jedno nejspíše nevylučuje druhé, všechno je zřejmě otázka zdravé míry. Ale hlavně - jak to všechno domluvit?


Neumím to popsat, analyzovat, neumím to nastavit správně. Jen zkouším, dělám chyby, občas řeším průšvihy...


Je to náročné jít za svým sem, hledat, dělat věci jinak. Nestačí, že máte vizi, je potřeba žít dvakrát víc. Stát pevně ve starém, které nám dává obživu a zároveň dělat a žít nové, které je náročné, neoceněné a tolik křehké.


A k tomu ze všech sil pracovat na sobě, protože všechny problémy světa jsou přeci uvnitř.

19 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page