Kovářova kobyla dlouho chodila bosa.
Tak jo. Už je čas… Čas na architektovo vlastní stavění a psaní o něm. Vlastně, ještě se nestaví, připravuje se to…
Ale už se píše.
Co je a kde je dědečkova zahrada, můj příští domov?
Můj dědeček s mojí babičkou z maminčiny strany žili na Šumavě, ve vesničce Nemilkov, která je dnes součástí malebných Velhartic s krásným gotickým hradem nedaleko Sušice. Vesnička leží na úpatí Šumavských hor. Hned za říčkou Ostružnou, která tudy protéká se zvedá stráň do masivu šumavského hřebene, nebo spíš náhorní planiny, pod jezery Laka a Prášilským, kde pramení říčka Křemelná, meandruje tu a opouští kotlinu jako dospělá řeka. Nejkrásnější místa na světě!
Ach. Nechal jsem se unést krásami kraje. Jak by ne… Zpátky na zahradu. Co je dědečkova zahrada?
V Nemilkově stojí zámek. Nebo spíš zámeček. Má dlouhou historii, v jeho stavebním jádru je středověká tvrz, má takový pevný gotický fundament. A protože se v chudém kraji nebouralo, co se dalo recyklovat jsou zde na gotiku pitoreskně nalepené renezanční i barokní stavební díla a taky nějaký ten vesnický klasicismus. Moc milá stavba. Kolem zámku je hospodářský dvůr tvořený hospodářskými i správními stavbami a k němu přiléhá zámecká zahrada, kdysi obehnaná kamennou zdí. V jejím prostoru byl kromě okrasné a zelinářské zahrady také anglický park - arboretum horských dřevin, protože majitelé zámku Schreinerové se mimo jiné zabývali lesnictvím v Šumavských horách. Panebože, jaká krása…
Pak přišla druhá světová válka, vyhnání Němců… Zahradu koupil po válce můj dědeček a založil tu prosperující zahradnictví. Narodily se mu tři dcery – Květuška, Růženka a Jiřinka. Nejmladší Jiřinka je moje maminka. Jenomže tu byla násilná kolektivizace a dědečkovi po pár letech zahradu vzali. Museli se s babičkou odstěhovat. Nešťastný dědeček zemřel tragickou smrtí v nedalekém Nýrsku. Babička musela zahradu splácet ještě dlouhá desetiletí ačkoliv na ní hospodařilo jednotné zemědělské družstvo.
JZD tu ale nehospodařilo úspěšně. Zahradnictví nebylo doménou socialistického družstevního zemědělství. Tak na zahradě vzniklo fotbalové hřiště a zahrádka našich sousedů. Arboretum přerostlo a zplanělo. Z původních dřevin je tu už jen několik stromů, všechny nemocné. Fotbal se tu posledních 15 let nehraje, hřiště se seká na seno. Ale koná se tu každý rok vesnická slavnost s jarmarkem a muzikou a hasičské soutěže (v hornatém okolí není moc rovných ploch . Takže je to takový komunitní prostor. Však podle územního plánu je tu plocha pro sportoviště, zeleninové zahrádky a veřejná zeleň. Je to komunitní prostor… Proč ne? To je supr zadání, sám to celé neobdělám…
Ale zahrada má pořád původní genius loci.
Tohle místo miluji.
Plánuji tu na dvou hektarech veliké zahrady pidi bydlení a životní prostor v historické a zároveň přírodní a permakulturní zahradě. Začínám s domečkem o vnějších rozměrech 4,98 x 3,2m (no jistě, uvnitř to dává zlatý řez) Chci, aby tu zůstal obecní plácek s tradičním využitím a komunitní zahrada. Chci aby tu byl letní kemp pro moje blízké. Zámek má nyní osvícené majitele s krásným projektem rozvoje. Zahrada patří k zámku a já chci zpřístupnit park pro jeho návštěvníky, vytvořit naučnou stezku a dělat jednou denně naučné prohlídky udržitelného bydlení v přírodě.
Kromě 2hA krásného pozemku je tu další spousta darů i výzev. Kovářova kobyla dostane veškerou péči. Dlouho se na to čekalo, ale vím proč - kdybych stavěl před deseti nebo dvaceti lety, kobyle bych nerozuměl, možná bych ji i ublížil...
Je to příběh na celý život. Nový příběh a nový život. A o tom bude moje vyprávění.