Teď jsem už ve svém zimovišti, přeletěl jsem z Jihu na Sever. Opačně než ro dělají ptáci.
Svůj rozestavěný domeček, svoji zahradu a dokonce svoji partnerku jsem na půl roku opustil, protože zkrátka jsme to letos nestihli, místo není připravené k zimnímu bydlení.
Chci Vám vyprávět o letním dobrodružství se stavěním domku z vlastního dřeva, pokáceného a zpracovaného v divoké, zapomenuté zahradě na Šumavě. Chci vyprávět o namáhavém, ne úplně normálním a přesto tolik přirozeném zážitku stavby hnízda v přírodě, o procesu, kterým prochází každé zvíře, pták i brouk, a který je založený někde hluboko v těle, kostech, genech.
Děkuji svojí partnerce Daně, která se mnou vstoupila na cestu stavění vlastního domečku, na kterou jsem podvědomě a dlouho toužil vstoupit a které účast Ženy dává hluboký smysl a kouzlo opravdovosti.
Děkuji sousedům z Nemilkova, za jejichž dovednosti, které jsem objevil a které nemám. Neumím vykouzlit vajíčka a mléko, ještě nepěstuji zeleninu a nedovedu bezpečně pokácet velký strom a opravit traktor, bez kterého to nejde. Děkuji za obyčejnou sousedskou výpomoc, kterou jsem od Vás dostal.
Děkuji svojí rodině za pochopení, toleranci a podporu v mém podivínském počínání.
Bylo to divoké léto. Sáhli jsme si na dno svých sil fyzických, psychických, vztahových i finančních. Musel jsem opravit po dlouhá leta nedbale flikované základy svého vnitřního uspořádání. Sestoupit do třetího sklepení a vynést na světlo staré haraburdí tak, že jsem ho viděl nejen já, ale také Dana a všichni sousedi, protože na pozemku ještě nemáme plot :- )
Jedním z důvodů „náročnosti“ stavění bylo, že jsme neměli žádné zázemí, žádný pokoj, postel, kuchyň nebo koupelnu. Všechno se to dělo pod širým nebem, za deště pod plachtou šapitó, které nemá stěny a kde vítr fouká. Když už to na nás bylo moc, odjížděli jsme nocovat na krásná místa v okolí - zase pod širé nebe. A i tu - jak jsme se později dozvěděli - jsme měli spíše tolerovaný azyl než rafinovanou skrýš. Lidi na venkově mají oči všude…
Jak tak píšu, vypadá to celé nejspíš nešikovně, bezdomovecky. Ale neplánovaně jsme si vytvořili situaci skutečných osadníků, přirozenou cestu k domovu v krajině od nuly, příběh spojený se samotným přežitím v přírodním prostředí. Všichni skauti, horolezci, polárníci a objevitelé potvrdí, že není opravdovějšího dobrodružství na Zemi.
Je neuvěřitelné, jak velmi se v sebezáchovné akci v přírodním prostředí propojí práce s prožíváním, tělesné s emočním, produktivní s procesovým. Takhle to tedy je stvořeno, a snad to tak má být v našich životech...
....
V tomto okamžiku jsem ze scény dějství příběhu vystoupil, zase sedím v teple u počítače a zase se stávám z dobrodruha inženýrem. Něco podstatného mi chybí. Jako bych tu v teple žil náhradní život záložníka. Ale vím, že to ještě není hotový a že to zase přijde. A tak myslím, že je pravý čas na slova a obrazy, na vyprávění, jak to všechno bylo, co jsme všechno na stavbě zažili, poznali a objevili.
Je podzim a bude zima, tož rozdělejte svůj oheň udělejte si zázvorový čaj, pěkně se posaďte na gauč, natáhněte vlněné ponožky na nohy a nohy natáhněte na stolek…
A neříkejte nikomu, že jsem Vám to vyprávěl architekt se 30 lety praxe, protože to celé je děsně neprofesionální, úhly nejsou pravé…
Coming soon...