Dnes jsem se konečně vtělil do prostoru svojí zahrady. Přistál na Zemi mezi stromy. Sice jsme přijeli s Danou už v pátek, přivezl jsem si „všechny svoje věci“ (o tom musím něco napsat) a postavili jsme s Alešem šapitó, což je krásný obřad rozbití tábora. V sobotu brzy ráno přijel na víkend katr z Prahy, bylo tu plno lidí, o které jsme se starali, pracovali jsme až do neděle do tmy (o tom musím napsat)…
V pondělí jsem trochu odpočíval a řešil věci, které zima vzala na zahradě, v úterý jsem rozjel kancelář, zatím bez velkých výkonů a dneska ve středu jsem chtěl v pokračovat v letní práci architekta pod šapitó venku na zahradě (což miluju a budu o tom psát), ale nějak to nešlo. Ráno tu bylo převzetí stavby elektrického přípojného sloupku od zedníků a elektrikářů k zástupcům ČEZu, ke mně a ke starostovi. Pozor, nemám sloupek ledajaký, památkáři chtěli antoníčka z kamene, poněvadž kolem zahrady jsou zbytky kamenné zdi (o tom a o památkové ochraně chystám článek)…
Když je řeč o kamení - celý den se nesl ve jménu kamene, protože trochu později přijeli studnaři vyčistit studnu. Starou kamennou studnu v srdci zahrady, ze které jsme v neděli odtáhli traktorem betonový panel, který na něj položili kdysi lidi z JZD, protože jim do studny spadlo tele (o studni taky musím napsat). Řeším, jak udělat vršek - studna musí být zakrytá, má průměr skoro dva metry a je tu možná už od středověku. Nemilkovský zámeček ke kterému zahrada patří má také středověké sklepy a stavební jádro.
Není divu že introvertní pan architekt, po zimě strávené v atelieru s ústředním topením a teplou vodou bez starostí, když se ocitne se svým pracovištěm pod širým nebem, kolem běhá spousta lidí, kteří něco potřebují, vyskakují nové věci na řešení, jede elektrocentrála kvůli čerpání studně, papíry vlhnou a unáší je vítr (o praktických detailech venkovní pracovny musím taky něco napsat :-), že ten pan architekt nemá stání, nemá klid a koncentraci. Neschová se ve své hlavě.
A tak jsem po ránu začal panikařit. Nejde mi práce! To je konec světa, teď potřebuju peníze, a znáte to, když člověk poleví, nejen že peníze nepřibývají, ale ony mizí. Není jednoduché skloubit mentální práci s fyzickou, práci hlavou a práci tělem, svět múz, vizí a projektů s hrubou fyzickou prací kolem zajištění vody a dřeva a základních potřeb v přírodním prostoru.
Vypadá to, že po vylodění ze zimního atelieru do divoké přírody je potřeba nastartovat, vytasit, provětrat, zapojit, otevřít, zprovoznit tělo. Otevřít jeho sílu, ono tam někde uvnitř to chce, ono po tom touží… čáry a čísla vyměnit za kamení, stromy, trávu dřevo, nářadí, bláto ze studny. A není jen tak možné hned být v rovnováze ducha a těla. Je potřeba v téhle situaci nejprve vypustit draka tělesnosti ze řetězu, na plný plyn, nechat ruce ať tvoří, nohy ať běhají… uáá, práce architekta je krásná od prvních skic až po vizualizace, ale je to sakra všechno jenom v počítači a tělo se toho nikdy nedotkne!
Tak přebírám pořezané dřevo, vyřezávám prkna a prkýnka z krajin, které se mi tolik líbí, zkouším, jak se dělá s pořízem, co umí moje pily, a vyrábím samostojný regál do stanové garáže, protože ouvej, do stěn stanu si polici nepřichytíte, nářadí nezavěsíte, ani kolo neopřete :-) A tak dělám rukama věc dřeva, abych udělal kadibudku pro pomocníky, abych udělal dům abych mohl být v přírodě. A měřím síly svého těla, rozum stranou…
