Je mi něco přes padesát. Vidím život z druhé poloviny života. Asi tedy. Nevím ještě kdy umřu… Děti už jsou veliké…
Ale. Teprve zakládám svoje hospodářství. Stavím domeček. Ještě jsem ho nepostavil. Nezasadil strom. Nevykopal studnu, nezasadil zeleninu, neprořezal stromy, neposekal louku, nevypěstoval květiny, neotevřel dveře vlastního domečku, zkrátka nevytvořil nevytvořil svůj životní prostor.
A pořád chci mít rodinu, někoho nablízku, čím dál tím víc mi záleží na blízkých vztazích (nejspíš je to biologicky podmíněné, třeba budu dobrý dědeček…). A taky mi víc záleží na vztazích s lidmi, kde žiju. Zřetelně jsem si to uvědomil, když jsem začal stavět a potřebuji s mnoha věcmi pomoci (bůh ví, že moji sousedi n venkově pořád něco kutí na stavbě, na zahradě, na poli, na strojích… a že jsou mi opravdu nápomocní).
A ještě chci sklidit ovoce ve svojí práci architekta, mít dobré tvůrčí vztahy v pracovním týmu, dávat hlavy a osobní nadání dohromady najít, co to znamená přírodním stavění a architektura právě v naší zemi. Napsat a nakreslit knížku o udržitelném stavění a bydlení. Dělat akce na stavbě, semináře, učit. Zamiloval jsem se do svépomocného stavění ze dřeva. Možná budu pořád stavět nějaký tiny house. Pro radost, pro společné učení. Na prodej.
A ještě toužím kreslit a malovat, zpívat a hrát, dělat krásné věci ze dřeva. Fotit. Naučit se střílet z luku. Zahradničit.
Panebože.
Důchod daleko…
Čas čím dál vzácnější…
Ale co, jak říkám – nevím, kdy mě opustí síly, kdy už nebudu soběstačný, kdy umřu…
A protože nevím, není co řešit. A ani kam spěchat.
Teď je potřeba dodělat domeček, tak štětce na malování chvilku počkají. Snad i ta zahrádka.
A taky je tu zima a léto.
Psát a spát, malovat a milovat můžu v zimě, stejně jako vybavovat dílnu a třeba zpracovávat fotky kvůli výstavě.
Ono se to poskládá.
V klidu.