Tady je začátek povídání o stavění dřevěných mobilních domků na zahradě v Nemilkově. Naše vlastní domky mají být celé postavené ze dřeva z vlastní zahrady. Někteří lidé nás od téhle cesty odrazovali, tvrdili, že se svépomocná těžba dřeva nevyplatí. Co jsme zjistili? To je pointa těchto kapitolek.
Jak je to vlastně s lesem na zahradě?
Před druhou světovou válkou a těsně po ní, zkrátka za mého dědečka měla zahrada tři části: část zelinářskou s několika ovocnými stromy, arboretum s mnoha i vzácnými druhy stromů, které rostly v jižní části pozemku spíš solitérně jako stromy v parku nebo ve Stromovce. Třetí část bylo pole na pšenici a brambory, lemované ovocnou školkou, kde dědeček rouboval stromky. Po vlně komunismu i kapitalismu, hospodaření - nehospodaření, na kterém nesu podíl i já - mohl jsem začít dřív, ale život tomu nebyl nakloněný - po 65 letech zůstává členění zahrady stejné, ale tvář se výrazně změnila.
Zelinářská zahrada zůstává zelinářskou zahradou i když záhonků je tu poskrovnu. Jsou tu navíc ploty, které dělí jednotlivé zahrádky sousedů, kteří tu hospodaří a které nahrazují rozebranou kamennou zeď kolem zahrady. Pole a školka se proměnily ve fotbalové hřiště a arboretum, které se trochu rozrostlo téměř do poloviny plochy dvouhektarové zahrady, změnilo svoji tvář k nepoznání.
Z původních stromů tu totiž zbylo už jen několik exemplářů. Především král stromů – smrk velikán s kmenem o průměru přes dva metry , který stojí ve středu zahrady u studny. Pak je tu veliká, stovky let stará, dvakrát rozdvojená lípa se čtyřmi hlavními kmeny, z nichž za poslední tři roky, tři se zhroutily. Strom spěje k dalšímu století ve formě obrovského živého dutého pařezu. Pak tu je alej starých dubů a javorů, které se divoce naklánějí nad cestu za ohradní zdí.
Za pozůstatky arboreta je možné pokládat skupinku buků lesních červenolistých a několik mladších douglasek. V přítmí spodního patra se krčí tu a tam tisy těžko odhadnutelného stáří a spolu s nimi i neduživý potomek Jedlovce kanadského, jehož rodič byl podle vyprávění mojí maminky před lety nejzajímavějším stromem v zahradě - lezly po něm všechny děti, protože měl rozložité větve jako žebříky vyrostlé z kmene hned od země. A neměl bych zapomenout na staré, jako buky vysoké třešně, z jejichž dřeva jsme se později velmi radovali.
A tyhle staré vylámané zuby tu bojují o sluneční světlo se spoustou mladých náletových stromů – hlavně jasanů, které se množí mnoha semeny i kořenovými oddenky, topolů osik i bělavých javorů. Stojíme tu vlastně u divokého zrodu pralesa. U malého lesního velkého třesku. Všechny stromy mladé i staré tu rostou jako o závod, soupeří o svoje místo pod sluncem a v tom předhánění nehledí na svoji rovnováhu ani proporce, dřevo mají řídké. Celý biotop spěje ke kolapsu, který přežijí ti nejsilnější. Z nich se nakonec stanou velikány s rozložitými korunami s družinou podrostu ve spodním patře. Ten tu bude, desítky let trpělivě čekat na svoje místo na slunci. Skutečné stáří stromu v pralese není není sto, ale několik stovek let.
Rubání dřeva musí předcházet povolování. Protože je zahrada kulturní památkou musíme kromě „povolení ke kácení dřevin rostoucích mimo les“, projít navíc dvoukolovým řízením „povolení provedení odstranění dřevin“ s národními památkáři z Plzně a s městskými památkáři ze Sušice. Protože náš záměr kácení je vzhledem k celkovému množství stromů minimalistický, můžeme ho nazvat „kácením suchých, nemocných a nebezpečných stromů“. A i když díky Bohu dohodě s úřady nic nebrání, musíme vypracovat dokumentaci ke kácení, která se musí opřít arboristický posudek.
A tak voláme známého místního arboristu, který rozšiřuje naše poznání i dilema. Hledáme s Danou cestu, jak ke stromům na zahradě přistupovat. Chceme tu mít ten prales, nic nekácet, nechat stromy divočet, mrtvé ležet na zemi? Nebo chceme park, což by při současné divoké hustotě kmenů a zapojenosti korun znamenalo vykácet nejméně tři čtvrtiny z odhadovaných čtyř set stromů na zahradě, dřevo vytěžit, proměnit na krásný materiál i krásné peníze? Nebo něco mezi? Nějak Jinak? Dodnes nevíme.
S Honzou arboristou jsme se dohodli, že sami nejprve označíme stromy, které bychom chtěli sundat bílou barvou (koupil jsem bílou barvu na nábytek ve spreji, ale to byla chyba – je potřeba pořídit značkovací sprej - tyhle naše značky skoro nebyly na hrubé kůře stromů vidět). Pak přijde Honza a přidává svoje tipy z dáli viditelnou, řvavě zelenou. Znovu v zimním chladu rozjímáme s Danou nad značkami a k některým z nich na kmenech připojujeme druhou nevýraznou značku, která má první značku odznačit :-) Některé vybrané staré stromy chceme ponechat přirozené smrti jako doupné pařezy. Ve značkách už je trochu hokej, to si pak vyžádá neustálý a ne vždy podařený dohled během kácení :-)
A ještě se ukázalo další úřední překvapení: proužek stromů u silnice je podle katastru les! O lese nerozhoduje místní úřad, ale lesní správa. Naším lesním správcem, je mladá lesnice s kouzelným jménem Rút. Správce lesa konstatuje, že les je zralý a že může být pokácen. Chachá, protože stromy dělaly co mohly, je tenhle pidiles pořádně hustý a stromy pěkně vytáhlé. Takže – pokud u silnice vytvoříme holinu, vydají nám stromy na sto kubíků dřeva, to je při dnešní ceně za kubík zpracovaného podle druhu jeden až dva milióny korun! Je to možné? Takový štráfek lesa?
Čas běží, je tu konec března, za pár dní končí vegetační klid dřevin, máme pohromadě všechny papíry potřebné k povolení. Brousíme pilu. K našemu překvapení paní z místního úřadu, která má na Velhartickém obecním úřadu na starosti úplně všechno, kterou často slyšíme z tlampače na návsi a která v tomto případě hraje úlohu orgánu ochrany přírody, že nám jen tak nevydá rozhodnutí, že si musí udělat čas na svoje rozhodování. To asi nestihneme...
Nakonec jsme ale stihli, rozhodnutí i kácení… Díky : -)
Ještě k té dřevěné svépomoci - Honza říká, že stromy jsou křivé a že z devadesáti procent půjdou na palivo.