31.8.2021 ráno.
Prší. Vlhkost jako obvykle 90 %. Teplota 9 stupňů. Zahřívám prochladlý I-phone pod svetrem na holém břiše. Od úst pára, zimní bunda, kulich a rukavice bezprsťáky. Slimák v hrnku na kafe. Ranní cvičení na kytaru odpadá. Nízké tmavé mraky až k obzoru věští, že se počasí se nezmění. Krávy na louce stojí nepohnutě, moknou apaticky. „Rainy mood“ napsal by člověk v městské kavárně za oroseným oknem. Já okna nemám. Jenom plachtu šapitó nad hlavou. Beze stěn. Zahrada kolem dokola. Neprší na mě, ale vítr zahání kapky na klávesnici, zlobí mě písmenka, déšť chlístá z okrajů střechy kolem dokola a bystře se vsakuje do hliněné podlahy pod mýma nohama. Vlhko a mokro je tu se mnou. Hasí můj vnitřní oheň, chuť do práce, Boží jiskru. Nostalgie. Cítím se jako ta apatická kráva anebo zmoklá slepice. Vlastně chci být jako ta zmoklá slepice. Chci si prožít pasivní den ve smutné nostalgii, v křesle u kávy (slovy: U KÁVY). Nechat v sobě vodou z nebe hasit A věčný oheň co nás žene kupředu bez přestávek podle plánu a termínů v kalendáři. Jsem vlastně rád, že tu ještě nemám domeček, že není kam zalézt kvůli práci na kompu. Odevzdávám se tu dešti, vlhku, chladu. Vždyť všechna příroda kolem mě podobna milující ženě odevzdává se vodě, otevírá dešti a chladu a přijímá, nasává tolik potřebnou vláhu. A taky ti slimáci… Ti nejedou na oheň ale na vodu :-) A tak se odevzdávám. Dosud mě to štvalo, brzdilo, měl jsem v tomhle vlhkém létě z vytrvalých šumavských dešťů depky, lezlo mi to na mozek a šplouchalo na maják. Ale panebože proč. TEĎ jdu zkusit, co se stane, když se tomu poddám. Nebudu se přemáhat a odevzdám se melancholii, kterou si tentokrát nebudu vyčítat. Zítra má být sluníčko a všechno bude naopak.