TROCHU ŽIVOTA DO TOHO UMÍRÁNÍ!

Současná architektura je převážně estetikou neživých struktur. Možná je to proto, že architekti jsou lidé z větších měst a prostředí města je definované zdmi domů, dlážděnými plochami a architektonickými monumenty nebo uměleckými artefakty.

Člověk se ve městě pohybuje po zpevněných plochách, usedá na čalouněný nábytek, dotýká se věcí, které byly přetvořeny z přírodních materiálů v důmyslné, ale neživé struktury. Řada lidí dnes s živou formou nemusí přijít v běžném dni do styku (mám takový prožitek – pokud mám hlínu za nehty, odpočívám na pažitu, přivoním ke květině a pohladím sem tam nějaké zvířátko, není moje sexuální potřeba tak silná, jako když pobývám ve městě – všechno je tantra asi .-)

Příroda v dnešní architektuře není prostředím, ze kterého lidské dílo vyrůstá. Naopak je přírodní prvek spíše v roli objektu, který je architekturou obklopený a vymezený, který je doplňkem a obohacením. Nemusíme jím procházet, nemusíme se ho dotýkat. Ve slavných dílech architektury je často přírodní prvek zcela vyloučený, snad aby nedošlo k narušení jejich kompozice nebo čistoty.

Setkal jsem se nedávno s teoretikem umění a architektury a zeptal jsem se ho, jestli o mojí práci slyšel. Jeho odpověď mě překvapila: „Ano, vím o Vás, rozumím tomu, co děláte, ale architekti ve vaší práci architekturu nevidí“.

Aha! Nojo! Vždyť jsem jako architekt sám na sebe vyrobil past, která sklapla, když jsem prohlásil, že dobře umístěný dům není vidět mezi stromy, že zasadím – li vedle domu strom, je nositelem krásy strom a že správně navržená konstrukce z přírodních materiálů žádné přikrašlování nepotřebuje.

Hmm, jen obzvlášť bohatí lidé z betonových a skleněných domů si mohou dovolit přírodní materiály jako luxus v interieru. Kdo však má přírodní dům, stačí materiál neskrývat...

V přírodní architektuře nejde jen o stavbu. Přírodní architektura formuje prostor těmi nejlepšími prostředky, které jsou k dispozici. A to architekty vede k práci se živými prvky. Vždyť život prospívá životu. A navíc – pokud to umíme správně nastavit – roste to, regeneruje (opravuje se to) a kvete samo a zadarmo. Proč investovat do prvků z mnoha tun betonu, které nesporně poškozují životní prostředí v řadě aspektů, když můžeme zdarma zasadit malé semínko, jež rozkvete do živé a uzdravující krásy, která nás nejspíše přeroste i přežije?

Proč se architekti bojí „živých struktur“ (nepočítám sem prosím převážně umělá řešení, jako jsou hydroponické fasády nebo stromy na složitých stavebních konstrukcích - např. Bosco vertical)? Snad že je příroda krásná sama o sobě bez architektova přičinění? Snad že je může mít každý? Nebo snad že nad nimi architekt nemá kontrolu?

Miluji knihu Christophera Alexandera "Podstata Řádu". Kniha zkoumá kvalitu architektury z hlediska „živosti“. Autora více než umělecký dojem zajímá míra a kvalita života v daném prostoru a tím působení architektury na lidskou pohodu, regeneraci, vztahy, tvořivost a zdraví. A to je svět, ve kterém se cítím být doma! Je to svět, ve kterém jde o celostní, komplexní souvislosti, nejen umělecký dojem. Je to svět, ve kterém jde o život! .-)

„Miluji Váš dům. Je mi tu vždycky dobře, nabírám síly a setkání s vámi je tu plné radosti, zkrátka dobře se tu dýchá. Váš dům vypráví o Místě, o Slunci, o krajině, o vašich předcích... Jenom si nevzpomínám – v jakém stylu že je navržený?".