Právě procházím dost drsnými vztahovými zkušenostmi, kvůli své otevřenosti a mírumilovnosti. Anebo naivitě a neschopnosti prosadit se, vymezit se. Jsem Váha. Jsem z Venuše. Držet si svoje hranice je moje životní výzva.
Před čtyřmi roky jsem se poprvé zúčastnil semináře Community building workshop podle Scotta Pecka (k tomu knížky „V jiném rytmu“ a „Nevyšlapanou cestou“ od Morgana Scotta Pecka). Seminář je především o otevřené a autentické komunikaci, která je nepochybně podmínkou harmonie každého společenství od rodiny po stát a ve které máme u nás dost mizernou tradici a velké rezervy.
Na tom semináři jsem spatřil svoje komunikační metody. Uvědomil jsem si, že jsem si vytvořil tlusté kamenné hradby se střílnami, ze kterých pálím dobře mířená slova proti svým bližním a navíc umím tasit kolty o dost rychleji než kdekterý našinec. To jsem se asi naučil na stavbách, kde jsou vždycky nějaké průšvihy a vždycky jde o velké peníze.
Tak mě z toho bylo špatně a ty hradby jsem zbořil a zbraně zahodil. Otevřel jsem všechny hranice, zrušil armádu i ministerstvo obrany. A všechny své blízké jsem pozval k sobě a dal jim všechen prostor, který jsem měl v pracovních i osobních vztazích, od obzoru k obzoru. „Přijďte ke mně, udělejte si pohodlí, jako doma a vezměte si, co potřebujete. Vesmír ve své moudrosti jistě zařídí, aby na mě zbylo dostatek prostoru i hojnosti“.
Jenomže.
Lidi vnímají prostor bez hranic jako pole, které musí jako dobří hospodáři zvládnout. A to se stalo. Najednou v mém poli pracovním i soukromém hospodařilo vícero hospodářů a já se neměl kam vrtnout. A znáte to, když hospodáře chcete omezit v jeho hospodaření, nebo mu dokonce něco vzít (což může zároveň znamenat přestat někomu něco dávat) tak je z toho katastrofa. To není jen tak. V podstatě to nejde. Kdybyste viděli co dělaly včera vosy, když jsem zapomněl zavřít sklenici s medem a pak jsem to chtěl napravit. Med nebo život.
No tak jsem se nějak rozdal nebo nechal rozebrat… To je tím znamením…
Teď běhám po zahradě svojí duše a vyměřuji a stavím ploty. Celé se to muselo stát, protože mě to dovedlo zase tam, kde jsem byl, ale o úroveň výš. Už nestavím hradby, ale ploty. Je to rychlejší, levnější, není to nafurt ale hlavně hradby mají střílny ale ploty vrátka. Vlastně ve svojí duši buduji takovou malou ekovesničku pro svoje lidi. Někde budu mít prostor veřejný, jinde komunitní, rodinný, sdílený pro někoho, ale největší péči věnuji prostoru pro sebe. Děti už mám velké, tak si to můžu dovolit.
Tenhle můj proces je vlastně paralelou k řešení hranic v historii stavitelství a společnosti. Hradby byly nahrazeny ploty. Meče a kolty telefony. Vlastně hradby ztratily význam, protože tu máme zbraně, před kterými se bránit nelze… Jojo, je to složitý.
Proč tom píšu? Stane se ze mě psycholog? Ona architektura je obor, který zastřešuje mnoho řemesel. Na škole jsme ještě za komunistů měli sociologii, ve které jsme řešili charaktery prostorů ve vztahu k člověku. A architektura je především práce s prostorem. S tím nic, co se vymezuje stěnami, hradbami nebo ploty. S intimitou, bezpečím nebo ruchem, které nás obklopují podle toho, jaký prostor si vybereme.
Věřím, že mnoho problémů v lidských vztazích se dá vyřešit kromě komunikace správným členěním prostoru, ať už je to v měřítku města, zahrady nebo domova. A to je moje práce.