Deset let jako architekt hledám, navrhuji a projektuji v oblasti, která je v naší zemi ještě nová, ve vznikajícím odvětví „přírodního stavitelství“. Nová paradigmata přinášejí potíže se slovy, nová slova, však i Čeština povstala jako národní jazyk v revoluční době. Protože nejsem stavitel, ani inženýr projektant, ale architekt, potřebuji to, co dělám, nazvat trochu jinak.
Jednoduše bych mohl říci, že dělám „přírodní architekturu“. Ale mě tohle slovní spojení úplně nesedí. Snad proto, že v divoké přírodě je řada „přírodních architektů“. Jsou tu ptačí stavitelé dokonalých hnízd, krajinářská díla bobřích hrází, malí stavitelé termitišť, různých podzemních labyrintů. Mnohokrát každý z nás držel v ruce dokonalé tělesné schránky měkkýšů, v moři jsou obrovské stavby korálových útesů… A šikovní lidští zahradníci tvoří živé stavbičky z vrbiček, habrů a podobně…
Ve svojí práci vycházím především z životní zkušenosti, kterou jsem nabral jako architekt i jako člověk bydlící. Vlastně jsem si na vlastní kůži prožil v mnoha domovech, které jsem vystřídal krizi paradigmatu stavění a bydlení, která stále zuří kolem nás : -) Moje obrácení z mainstreamové architektury betonu a skla k hledání forem bližších přírodě i člověku byl dramatický mystický zážitek. Mými prvními zdroji poznání nového horizontu byla permaklultura a hnutí kolem rodových statků. Velmi silným vlivem na mě zapůsobil rozpad vlastní rodiny po 16 letech soužití s tchyní v jednom domě. Od té doby nepovažuji rodinný dům za jedinou možnou formu „individuálního bydlení“ : -)
A tak jsem svoje první webové stránky a semináře nazval: "osobní dům a rodová zahrada".
Rodový statek mi zavánělo moc dobytkem a majetkem : -)
Nenavrhuji domy jako samostatné objekty. Navrhuji celistvé přírodní biotopy, harmonická živá místa s převahou přirozeného přírodního prostoru, života a vegetace. Zahrady divoké, často v náručí neprůchodné zeleně určené pro život malých zvířat a ptáků, zahrady s přírodními vodními prvky, květnatými loukami, se stromy a rostlinami, které do krajiny přirozeně patří. Součástí zahrad je místo pro člověka, které poznáme podle ovocných stromů, zeleniny a bylinek, podle lavičky pod stromem, cesty, houpačky, domu. Žijí tu ptáci, hmyz, lidi, zvířata. To všechno je jeden organismus. Živý, přirozený, rostoucí, harmonický i divoký, zdravý, živelný.
A tak jsem dospěl k novému pojmenování svojí práce: "Živelná architektura".
Pracuji se čtyřmi živly: Ohněm, vzduchem, vodou a zemí. Oheň je pro mě v architektuře život, živá bytost, člověk, zvíře, rostlina, teplo, láska, radost, tvoření, domov, teplo rodinného krbu, všechno, co dává organismu lidského sídla v přírodě Život.
Vzduch je vzduch, čerstvý, voňavý květinami, dobrým jídlem, maminčiným náručím, bylinkovou zahrádkou, koňskou stájí a prasečím chlívkem : -) Vzduch je vítr a povětrnost. A co je pro architekta důležité: vzduch je prostor a prostor je to, co budujeme když stavíme dům nebo tvoříme zahradu. Prostor vnitřní, vnější, světlý a tmavý, soukromý a veřejný, klidný a rušný, malý i velký, vymezený nábytkem, zdmi, sloupy, okny, stromy, keři.
Voda je voda, nositelka života, kapalina magických vlastností, potřebná doma i na zahradě, voda čistá, voda dobrá, voda očišťující a omývající. Nedej bože voda na splachování a voda odpadní : -) Zahrada bez vody je poušť. Lidé vždy hledali místo k životu podle vody. Voda v zahradě znásobuje její diverzitu a sílu biotopu. Bez vody to nejde.
A země je Země a všechno pevné skupenství. Kromě Země a hlíny, ze které povstává všechno živé je to dům, jeho základy a nosné zdi a zdánlivě neživé i zdánlivě trvalé : -) struktury které v přírodě vytváříme, aby se nám žilo pohodlněji. Střecha, kamenné dláždění, lavička, postel, židle, skleník, vlastně to, co vlastníme kupujeme, stavíme a ve hmotě budujeme.
Ale práce a uvažování v rámci čtyř živlů šlo nějak moc z hlavy, ztrácely na živelnosti: Asi to není všechno, k celistvosti něco chybí.
Tak jsem to šel hledat dál pod vlajkou "holistická architektura".
Jenomže ta už existuje a přijde mi moc složitá, jako by holističtí architekti chtěli Zemi přestěhovat do velkých a složitých budov.
Považuji se za umělce, věci řeším citem, intuicí. Nečtu certifikáty ke stavebním materiálům – raději k nim přivoním, pohladím a potěžkám. Vnímám charakter, který vyzařují.
Rád vidím zahradu, která se chystá být založena, jako moudrou, už existující plastickou mapu fantazijních krajin s krásnými jezery, temnými lesy, mravenčími královstvími, s vílími palouky, trpasličími doupaty, dračími liniemi i dobrými sousedy.
A tak přicházím se dalším pojmenováním: "poetická nebo sensuální architektura".
Právě čtu krásnou knihu Podstata řádu od Christophera Alexandera. Architekt filozof v ní píše o míře života v architektuře. Překonává mechanistické pojetí světa podle Descarta, kterým trpí současné mainstreamové myšlení. Vnímá celistvost všech věcí v prostoru jako nepopsatelný zdroj života v architektuře i živé architektury samotné.
Ano, mírou úspěchu tvorby architekta je pro mě míra života v prostoru realizovaného návrhu. Nejen spokojenost lidí, ale také spokojenost všech rostlin, hmyzu, ptáčků zvířat, která je v prostoru zřetelně cítit. Pokud vzpomenu na návštěvu do dobře navrženém domě, moje vzpomínka by neměl být dojem z moderní architektury, ani z neobvyklých tvarů a kultivarů v zahradě. Měl bych si zapamatovat krásné chvíle, vůni domova, živé vztahů nejen mezi lidmi, ale všech věcí v prostoru. Pohlazení lásky.
Když tomu budu říkat „Živá architektura“ tak to bude ono?